2.2.7. Slaďování rodinného a profesního života a reintegrace mužů a žen do trhu práce, rozvoj flexib

21.04.2009:  

V české společnosti se v neprospěch žen projevuje asymetrie dělby práce pod vlivem jednostranně posíleného a zvýhodněného postavení mužů, přičemž tento stav ženy nutí ve významném rozsahu přijímat zavedené mechanismy a adaptovat se na ně. Ženy jsou daleko více zaměstnány péčí o rodinu než muži, což se projevuje v jejich postavení na trhu práce. Ekonomická aktivita žen v ČR je relativně vysoká, a dokonce ani ve věku aktivního mateřství neklesá pod
60 %. V období mezi 35 - 55 lety se většina žen soustřeďuje na svou kariéru a míra ekonomické aktivity se pohybuje kolem 90 %, což se příliš neliší od ekonomické aktivity mužů. Ekonomická aktivita žen je nicméně stále podstatně nižší než u mužů. Rovněž míra zaměstnanosti žen v roce 2002 byla nižší než mužů a činila 43,3%. Míra nezaměstnanosti je u žen o 2 - 3 % vyšší než u mužů. Dlouhodobý trend je dán vyšším podílem žen v evidenci úřadů práce, který však byl přerušen v prvních měsících roku 2003, v nichž se projevil trend opačný. Podíl mužů v evidenci úřadů práce byl vyšší než podíl žen, a to zejména v krajích postižených restrukturalizací (k 31. 5. 2003 byl podíl žen celkem za ČR již opět více jak 50 %, avšak v některých okresech přetrvává vyšší podíl mužů v evidenci úřadů práce - jedná se především o okresy Moravskoslezského kraje). Ženy jsou trvale více než muži postiženy dlouhodobou nezaměstnaností, neboť, zejména ve vazbě na rodinu a výchovu dětí, obtížněji hledají nové pracovní uplatnění. K 31. 3. 2003 byla průměrná délka evidence žen 524,2 dnů a průměrná délka evidence mužů 468,6 dnů. Rovněž míra zaměstnanosti žen v roce 2002 byla nižší než mužů a činila
43,3 %. Podnikatelské aktivity žen jsou ve srovnání s muži zatím slabé, přestože při vhodných podmínkách by jejich účast na samostatném podnikání mohla vzrůst (viz 2.2.3.).

Dopad těchto problémů je znásoben nedostatečnými podmínkami, které by ženám umožnily sladit rodinný a pracovní život. Celkově je nízká dostupnost podpůrných služeb, kterých by mohly rodiny zaměstnaných matek využívat. Toto se nejvíce týká rodin z marginalizovaných skupin, které si díky nízkým příjmům nemohou tyto služby v současnosti dovolit. Tato situace stimuluje mnohé, především mladé a vzdělanější ženy k tomu, aby přijímaly dříve typicky mužské povinnosti (odpovědnost za výdělek, organizace domácností atd.) s důsledky v podobě odklonu mladých žen od mateřství (počet živě narozených dětí na tisíc obyvatel klesl z 12,6 v r. 1989 na 8,8 v roce 2000, ale v letech 1999 - 2002 byl mírný nárůst absolutního počtu z 89 471 na 92 786 živě narozených dětí), přičemž průměrný věk matek při porodu vzrostl z 24,7 v roce 1991 na 27,2 v roce 2000; upřednostňování nesezdaného soužití před manželstvím a rodinou
(v letech 1990-1998 klesla sňatečnost z 8,8 sňatků na tisíc obyvatel na 5,3) a snížení počtu dětí u těch, které se rozhodnou pro mateřství. Zákony vztahující se k opatřením na slaďování rodinného a pracovního života (např. rodičovská dovolená, nárok na volno při ošetřování člena rodiny, odmítnutí přeložení nebo služební cesty, vhodná úprava pracovní doby) zaručují sice stejné nároky pro muže a ženy, ale v praxi jsou to v důsledku stereotypního myšlení ve veřejnosti, v rodině, v zaměstnání převážně ženy, které tyto nároky využívají. Tím mají ženy ztížený přístup k zaměstnání, protože zaměstnavatel musí počítat s příštími požadavky na realizaci těchto zákonných nároků více ze strany žen než ze strany mužů. V posledních letech však zejména u mladé generace dochází k postupným názorových změnám a posilování role mužů v praktické péči o děti v rodině.

Ale i přes výše uvedený trend platí, že zaměstnavatelé se obávají vyšších absencí žen pečujících o malé děti a odmítání práce ve vícesměnném provozu. Jen čtvrtina zaměstnavatelů nabízí ženám doškolovací kurzy po návratu z mateřské dovolené, přičemž vyšší ochotu projevují firmy se zahraniční kapitálovou účastí. Přibližně třetina zaměstnavatelů odmítá jakoukoliv úpravu pracovní doby pro ženy přestože jsou tak povinni podle zákonku práce učinit, nebrání-li jim vážné provozní důvody. V důsledku toho je podíl pružných pracovních úvazků využívaných ženami nízký (cca 8 % žen pracuje na částečný pracovní úvazek). Naopak je významný podíl žen pracujících ve směnách nebo pracujících nad rámec běžné pracovní doby ve formě přesčasů či druhého pracovního úvazku. Práce na zkrácený pracovní úvazek není z řady důvodů považována ani ženskou populací za zajímavou nejen z ohledu na celkově nízké mzdy, ale i proto, že často snižuje jejich šanci získat pracovní místo. Podpora zavedení pružných pracovních úvazků proto vyžaduje náležité legislativní ošetření nároků zaměstnanců a rozsáhlé poradenství zaměřené jak na podniky, tak na pracovníky.

Regionální kumulace problémů se projevuje zvláště v regionech s omezenou spádovostí (sníženou dostupností nejen lokálních pracovních trhů) v prohloubení problémů spojených s uplatněním získané kvalifikace, které jsou ženami řešeny zpravidla akceptací práce vyžadující nižší kvalifikaci než opravdu mají. Platí, že čím byla situace toho kterého regionu v oblasti zaměstnanosti složitější, tím byla vyšší míra nezaměstnanosti žen (zejm. v kraji Ústeckém, Moravskoslezském, Olomouckém). Horší situace je i ve venkovských regionech (Vysočina, Pardubický, Jihočeský kraj), kde byla míra nezaměstnanosti žen oproti mužům až dvojnásobná. V těchto regionech je vyšší tendence mladých žen řešit situaci migrací z těchto regionů. Pro starší ženy či ženy s dětmi jsou ovšem tyto strategie problémové a dostávají se do pasti různých nároků tří systémů (pracovní, sociální, zdravotnický).

Zvláštní skupinu představují osoby (zpravidla matky), které celodenně pečují o zdravotně postižené dítě, resp. osoby pečující o jinou závislou osobu, např. dlouhodobě nemocného člena rodiny. Jejich reálné pracovní uplatnění je ve vztahu k ostatním uchazečům o zaměstnání na pracovním trhu téměř nulové. Uvedená skupina znevýhodněných osob má možnost pracovat pouze na zkrácený pracovní úvazek, lze předpokládat i častější absence. Toto postavení znamená vyšší míru sociální závislosti, ztrátu získané kvalifikace, negativní dopad na psychiku a sociální izolaci osob. Řada těchto osob z důvodu péče o své těžce zdravotně postižené dítě nedosahuje vyššího vzdělání, a má proto často jen základní vzdělání. Není vytvořena struktura vzdělávacích příležitostí se zřetelem k možnostem a orientaci této skupiny znevýhodněných uchazečů o zaměstnání.

Směry řešení v rámci II. kola Iniciativy Společenství EQUAL:

  • Obnovení sítě služeb pro matky s dětmi jako jsou jesle, mateřské školy, domácí služby, veřejné služby (doprava, administrativní služby, rekreační zařízení), které by byly dostupné marginalizovaným skupinám.
  • Podporovat rozšíření flexibilních forem zaměstnávání (zkrácené pracovní úvazky, pružná pracovní doba).
  • Pro osoby (zpravidla matky), které celodenně pečují o závislou osobu, je třeba zajistit přístup k dalšímu vzdělávání a i rozšíření nabídky pracovních příležitostí by mohl ovlivnit rozvoj systému poradenských služeb, systému sociálního poradenství, rozšíření nabídky vhodně orientovaných rekvalifikačních kurzů či kurzů kvalifikačních v rámci celoživotního vzdělávání.